Rozhovor HN s bývalým tiskovým mluvčím prezidenta L. Špačkem
Mluvčímu Ladislavu Špačkovi, který před týdnem opustil Pražský hrad, se do rozhovoru příliš nechtělo. Nakonec svolil. „Sejdeme se v kavárně Slávie, ať je to symbolické,“ řekl. Do kavárny přišel jiný člověk: oholený, ve svetru, uvolněný. Jen si nechtěl sednout tak, aby viděl na Hrad. „Ten pohled mě hodně bolí, ani tam nechci koukat,“ říkal.
hn: Tolik vás odchod z Hradu vzal?
Hrad je magické místo, které se vám hluboce vryje do duše. Odejít odtamtud, od týmu lidí, které jsem měl dennodenně kolem sebe, je bolestné. Na Hradě se pracuje nesmírně hekticky a náročně. A najednou vakuum, ztráta témat, kterými jsem se denně zabýval… Já si ráno vezmu noviny a okamžitě mě začnou napadat kroky, které je třeba učinit, zavolat tomu a tomu – a pak si řeknu: „Aha, ne. Nezavolám už nikomu. To už není moje věc.“
hn: Jaké to je: Být deset let mluvčím prezidenta a ze dne na den konec?
Na Hradě člověk hodně získá. Ale také strašně moc ztratí. Ztratí spoustu kamarádů, protože najednou nemáte čas s nimi chodit každý den do hospody – a oni tomu nerozumějí. Myslí si, že jste zpychl. A přitom je to banální: sedíte po večerech na poradách, schůzích, jste na cestách. Ztratíte taky kvalifikaci. Učil jsem vývoj spisovné češtiny. Dnes už se mi skoro všechno vykouřilo z hlavy, už se k tomu nemohu vrátit. A pokračovat teď jako něčí mluvčí? To bych nemohl. Od začátku, kdy jsem přišel na Hrad, jsem věděl, že jakmile Havel skončí, já odcházím s ním.
hn: Když jste s prezidentem trávil tolik času, tykali jste si?
Když pracujete pro hlavu státu, tak vás to ani nenapadne. Samozřejmě – my všichni s ním jsme přátelé, protože o sobě víme všechno. Seděli jsme s ním stokrát dlouho do noci, ale formální stav tykání jsme záměrně nezaváděli. Ctili jsme autoritu prezidenta – třeba když přišel na poradu a my už na něj čekali, vstali jsme a teprve pak se začalo jednat.
hn: Hádali jste se někdy spolu?
S Václavem Havlem se nedá hádat. On není hádavý člověk, on to neumí. Když byl někdy hodně popuzený, tak to vypadalo tak, že začal rychle chodit po místnosti a říkal: „No, to se nemělo stát, to jsem měl udělat jinak.“ A tím jaksi vyčítal někomu jeho chybu. Ale nikdy neřekl: „To je neslýchané, jak jste mohl něco takového provést?“ Je to člověk laskavý, mírný, přátelský a těžko na něj aplikovat přísná kritéria manažerského chování.
Brilantní řidič Havel
hn: On se vůbec nerad přizpůsoboval. Třeba nechtěl sedět v autě vzadu. Celých těch třináct let se vozil na sedadle spolujezdce. Což je samozřejmě naprosto v rozporu s bezpečnostními předpisy. Ale když už ho policie dopravovala, tak si vydobyl alespoň tento ústupek. Je to dáno také tím, že mu na zadním sedadle obvykle není dobře. Vzpomínám si: Jednou jsme byli v Kopřivnici, tehdy tam vyvíjeli nový model tatrovky, poslední model, který se jmenoval Prezident, a že nám ho ukážou. Neznáte tu historku?
hn: Ne.
Došli jsme do nějaké obrovské haly – jen pár lidí, kteří to směli vidět, nikdo nemohl mít fotoaparát. Šli jsme halou, kde byla spousta strojů a úplně vzadu jakási kóje, kde stál přikrytý onen vůz. Ředitel se rozhlédl, nikde nikdo – a odhalil to. Mě to tedy nijak nedojalo, ale prezident si to začal prohlížet. Otevřel dveře, prohlížel si vnitřek, a pak se zeptal, jestli si může zkusit sednout. „Samozřejmě, pane prezidente.“ Prezident si sedl. Já – protože ho znám a vím, že dělá nepředpokládané věci, tak jsem se ředitele optal, jestli je auto pojízdné. A je v něm benzín?
Než jsem to dořekl, prezident otočil klíčkem, zaklapl dveře – auto se okamžitě rozjelo a prezident vyrazil osmdesátikilometrovou rychlostí z té haly. Mezi všemi těmi stroji, auty, vším, co tam stálo, brilantně vykličkoval a vyjel na nádvoří a zmizel nám z dohledu.
Všichni lidi z vývojového pracoviště, ředitel – zůstali úplně jak polití ledovou vodou. A já, abych trochu přilepšil, jsem se zeptal: „A máte ještě jeden?“
On říkal: „Ne, to je jediný.“
Načež prezident objel nádvoří, naštěstí byla uzavřená brána, takže nemohl vyjet ven do ulic. Za minutu vidíme siluetu auta u vjezdu do haly – a prezident naprosto brilantním způsobem zacouval na přesně stejné místo. Vystoupil z auta a naprosto nevzrušeně říká: „Hm, dobrý, dobrý. Hezky to jede.“
hn: On je takovým fandou aut?
Vzpomínám si jednou, když měla přijet britská královna, se mě prezident zeptal: „Kde má auto?“
Odpověděl jsem mu, že v tunelu, což je takové kryté místo na Hradě. Prezident se na něj chtěl jít podívat, a tak jsme šli. Byl to Rolls-Royce. Opět pocítil jakousi touhu si do něj sednout. Takže otevřel dveře a sedl si na místo řidiče. Já jsem otevřel pravé zadní dveře: tam, kde sedí královna. Sedl jsem si a hrál jsem si jako na královnu, pan prezident si hrál na řidiče královny, a tak jsme tam seděli.
Najednou se prezident vykloní z okýnka a říká klukům z ochranky: „Otevřete mi tu bránu.“
Říkali mu, že to nejde, že už je vůz převzat od britské tajné služby, už se s ním nedá hýbat. „No tak mi to otevřete.“ A oni: „To opravdu nemůžeme.“
„Jenom na chviličku,“ prosil prezident. No – jemu se těžko odolává. Má takový prosebný pohled. Tam nešlo o nějakou hierarchii nadřízenosti-podřízenosti, prostě ho lidi mají rádi. Otevřeli bránu a prezident opět úžasným tempem vyrazil na nádvoří. Projeli jsme se po nádvoří, trošku jsme tam asi udivili turisty, a zase se perfektně vrátili zpátky.
Jako řidič je opravdu brilantní.
hn: V jednom rozhovoru jste řekl, že jste teoreticky schopen odpovědět na 99 procent otázek na prezidenta. Co je zbývající procento?
Prezidentovo soukromí. To jsem vždy naprosto rozhodně a energicky odmítal komentovat. Prezident se poté, co se oženil a co prodělal vážná onemocnění, stal obrovskou potravou pro bulvár. Přemysl Svora, Miloš Rýc a podobní začali psát různé spisky… Veřejnost o to začala jevit veliký zájem – dalo se na tom slušně vydělat.
České rozhovory nedával
hn: Prezident si četl noviny sám, nebo dostával nějaký výtah?
To rozhodně ne. Málokdy se mi podařilo upozornit prezidenta na něco v novinách, co sám ještě nečetl. Přiznám se, ke své vlastní ostudě, že někdy to bylo dokonce naopak. Prezident četl všechny noviny pečlivě. Dokonce si vzpomínám, že počátkem devadesátých let, když se vozily noviny z tiskárny, tak je četl do tří hodin do rána. Potom nemohl usnout. Protože když si o sobě přečetl desítky komentářů, ve kterých byly mnohdy velmi nevybíravé útoky, tak prostě do pěti hodin nespal – a v devět jsme někam vyjížděli.
Nakonec jsem mu doporučil, aby se pokusil číst noviny ráno, tím se rychle probere… Teď už čte noviny tak jako každý člověk ráno.
hn: Proč dával v poslední době tak málo rozhovory českým novinám?
Prezident nikdy – až na pár výjimek – nedával rozhovory českým novinám, jen zahraničním. Šlo o to, že při překladu se jazyková stránka naprosto setře. Ale při českém přepisu se mluvené slovo tak deformuje, že on jako spisovatel není schopen poté čtení tohoto textu unést. Nesnese, když jeho slova do textu převádí někdo jiný. Tvrdí: „Jestli něco říkám, tak je možné to poslouchat. Ale není možné, aby někdo, o kom já vůbec nic nevím – jakou má spisovatelskou erudici, aby moje slova přepsal do literárního textu.“ Mezi námi v tom byly věčné spory. Já mu vysvětloval, že nejde o literární text, ale politickou deklaraci. Jenže podle něj jde o literární artefakt. Zažil jsem kuriózní rozhovory, při nichž prezident seděl u notebooku, novinář mu položil otázku, on odpověď napsal, obrátil text na novináře, aby mohl navázat otázku – a pak psal prezident dál.
Ústní rozhovory byly pak velmi vzácné výjimky. A i ty podléhaly korektuře – už ne jeho. On by s tím textem pracoval do poslední vteřiny a noviny by nevyšly. On je autor, spisovatel. Kdybyste viděli, co s tím textem dělal! Říkával jsem mu: „Pane prezidente, to vážně nestojí za to, to nebude ve vašich sebraných spisech. To je rozhovor pro noviny. A ty noviny si lidé ráno přečtou a večer si do nich zabalí rybu.“
A on říkal: „No jo, ale je to psané slovo.“
Memoáry nechystám
hn: Nechystáte se o své práci na Hradě sepsat knihu?
Obávám se, že bych se tím zařadil do kategorie bulvárních rejžovačů, jako jsou Svora nebo Rýc. Kdybych všechno popsal popravdě a nic nezatajil, zpronevěřil bych se tím také tomu, co jsme všichni považovali za samozřejmost: Jsou věci, které zůstanou navždy uchovány mezi námi. Karel Schwarzenberg říká: „Memoáry jsou buď indiskrétní, nebo nudné.“
hn: Je něco, co vy si sám vyčítáte?
No jejda. Udělal jsem různé chyby, které se mi buď podařilo přikrýt tak, že se to na veřejnost nedostalo. Nebo veřejnost nezná pozadí a nedokáže to rozkrýt jako moji chybu. Bylo to však několik omylů. Vím, že prezident s některými věcmi, které jsem učinil, nebyl spokojen. Dal mi to najevo tím svým způsobem.
hn: Že chodil po místnosti?
Že chodil po místnosti. Což nám ovšem stačilo. Věděli jsme, že je to vážná výtka. Zdaleka nejsem neomylný. Když jsem nastoupil na Hrad, telefonoval mi nějaký novinář. Mluvil anglicky, cosi chtěl, tak jsem si s ním poklábosil.
Za chviličku si otevřu agenturní zprávy a najednou Reuters hlásí ze San Franciska, že Havel… Říkám si: „Ježiš, jaký Havel?“ Tak to otevřu a čtu obrovský text o Václavu Havlovi – co to či ono. A na závěr, že to řekl mluvčí Špaček. Najednou jsem si začal uvědomovat obrovský dosah každého slova, tu obrovskou zodpovědnost. Udělal jsem zkrátka různé chyby. Ale doufám, že nebudete chtít, abych je opakoval nahlas. To ne.
hn: Jak vypadá váš telefonní seznam? Prý máte číslo na kohokoli?
Samozřejmě. Kdybyste potřebovala mluvit s Mickem Jaggerem, tak by na něj moje sekretářka sehnala spojení. Ale nedala by vám ho.
hn: Vzal jste si ten seznam s sebou?
Já ho teď už nebudu potřebovat, nechal jsem ho na Hradě.
Hospodářské noviny, 10.2.2003, autor: Pavel Baroch, Simona Holecová